Od neškodného častého chození na toaletu jsem se dostala do situace, kdy jsem se děsila momentu, kdy mě to zase popadne, a tak jsem pro jistotu začala chodit na toaletu preventivně i když se mi nechtělo. Třeba pokaždé, když jsem měla jít někam ven. Nejen, že jsem musela chodit přes den, ale nejhorší to bylo v noci, protože jsem nemohla spát a každých pár hodin jsem musela vstát kvůli silnému pocitu nucení. Byla jsem nevyspalá a nepříjemná na všechny, což se podepisovalo na mém osobním životě.

Člověk si řekne, no a co, tak prostě chodím častěji než jiní. Problém byl ale v tom, že se mi postupně začal krátit čas po jaký jsem byla schopna močení odkládat, až jsem se dostala do situace, kdy jsem dokázala odolávat už jen pár minut. Nakonec jsem byla ráda, když jsem stihla doběhnout včas.

Už když jsem byla mladší, občas se mi stalo, že jsem to na záchod nestihla. Doufala jsem, že to zmizí a že to je jen náhoda, nebo že jsem mohla někde nastydnout. Bohužel se úniky moči a nepříjemné pocity začaly stávat mým denním chlebem. Už jsem nebyla tak sebejistá ani když jsem šla do společnosti a začala jsem se spíše schovávat.

Dělám v obchodě a záchody jsou na druhém konci prodejny, takže neustále myslím na to, jestli se mi chce, abych to stihla. Když si musím odskočit, zdržuje to zákazníky, nebo musím poprosit kolegyni, aby to za mě vzala, což zase zdržuje od práce ji. Navíc pracuju na směny, takže se neustále mění moje pracovní doba a tomu musím přizpůsobovat svůj denní režim. Omezila jsem pitný režim, aby se mi tolik nechtělo. Držela jsem se v dosahu toalety a nosila volné oblečení, které mi nepadlo, abych zamaskovala vložky. Bohužel jsem se pozdě dozvěděla, že omezení pitného režimu bylo příčinou toho, proč každou chvíli trpím zánětem močového měchýře a že mi to spíše ublížilo, než pomohlo.

Je mi 48 a začala mi menopauza, což celou situaci ještě zhoršilo. Přes den ještě zvládám mít to jakž takž pod kontrolou, ale v noci to neovládám a s manželem, který je prostatik, se v noci střídám na záchodě. Někdy se dokonce bojím, že když se probudím s urgentním pocitem, tak se nedostanu na záchod, protože tam bude můj muž a já to neudržím. Nedovedu si ale představit, že bych to s ním měla řešit. Je to pro mě dost osobní a stydím se někomu vůbec přiznat, jaké stavy s častým nutkáním, které nejde vydržet, zažívám a jak moc mě to ničí život. Přijala jsem to jako součást mého života.

Tenhle každodenní horor se začal podepisovat na mé psychice. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že se mi začne chtít v nevhodnou dobu, nebo že to nestihnu. Proto jsem se začala ostatním stranit. Postupně jsem začala omezovat společenský život a mým středobodem „vesmíru“ se stala toaleta. Možná by bylo výstižnější místo termínu vesmír použít vězení, protože fakticky jsem se nemohla vzdalovat mimo bezpečnou vzdálenost a pohybovala jsem se pouze ve vymezeném prostoru, nebo v místech, kde jsem to znala a měla perfektní přehled o všech toaletách, na které bych v případě nouze stačila doběhnout. Z výletů na nová místa jsem měla vždycky hrůzu a exotická dovolená, to pro mě neexistovalo. Představa několika hodin strávených v letadle plném lidí, kde se běžně na jeden záchod stojí řada a nemůžete s tím nic dělat, pro mě byla děsivá. Stres spojený s pobytem v místě, kde to neznám a nemám tak nikdy jistotu, že stihnu najít v cizím prostředí toaletu a nepomočím se před lidmi, kteří mě znají, ovládal naplno můj život a omezoval nejen mě, ale i mé blízké.

Znáte podobné situace z vlastního života? Poraďte se s odborníkem. Můžete kontaktovat naše operátorky, které vám rády poradí a případně naplánují přednostní vyšetření na specializované klinice. Nepodceňujte problémy s častým močením.